Sobotní ráno
Snídáme koláč, který chutná přesně stejně jako ten, co dělala moje babička Anna, rozená Lemfeldová. Do drobenky jsem tentokrát přidala skořici a celkový dojem je najednou jako zázrakem dokonale autentický. Jako kdybych se vratila v čase…
Poslední týdny mě myšlenky vůbec hodně vedou k mým prarodičům. Samovolně mi přichází vzpomínky, vybavuji si zážitky, letmé okamžiky s nimi. Fakticky ale o nich vím tak málo… Jako kdyby jen prošli mým dětstvím a najednou zmizeli. A já se snad nikdy na víc kolem jejich života, rodiny, historie neptala… Ale jak už to bývá, přichází synchronicity, “náhody”. Tak se mě “zčistajasna”, před pár dny, na mé prarodiče zeptal můj syn. “Povídej mi o tvojí babičce a dědovi”, vybídl mě naprosto nečekaně večer před spaním. A druhý den znovu. “Já chci, abys mi vyprávěla o tvých babičkách”, žádal mě skoro až netrpělivě. A tak jsem vyprávěla. Vzpomínala.
Odpovídala na jeho otázky. A došlo mi, že na mnoho z nich neznám odpovědi. A jemu i sobě sama jsem slíbila, že je zjistím. Že se začnu ptát. Doplním si mezery a otazníky v mé rodinné historii. Dokud je čas a lidé, co si pamatují, žijí.
Pobídka z vesmíru, která mi přišla prostřednictvím přirozené zvídavosti mého syna, mi přijde geniální. Jsou mezery, které je potřeba doplnit, abych byla celistvá. Tahle potřeba je vic než aktuální.